It was the morning of April 21, 1942. I was six years old, living on a farm in Kojetice u Prahy. I walked into the kitchen, hungry for breakfast, but I was confronted by a surprising sight. Standing near the door was my great-grandfather, Dĕdeček, dressed in a gray suit – not the normal attire worn on the farm. Standing on the floor next to him was a large brown suitcase. Stranger still was a yellow, six-pointed star sewn onto his jacket, with a word I had not seen before – Jude – at its center. I was confused.
“Where are you going, Dĕdečku?” I asked.
“I have to go away for a little while,” he lied. ”But don’t
worry. I’ll see you again soon.”
Along with my mother and our farmer friends, the Tůmas, we
climbed aboard a horse-drawn wagon and accompanied Dĕdeček to the Kojetice
train station. To this day, my great-grandfather’s last words to Mother echo in
my head and touch my soul:
“You take care of Otík (me) and yourself. I’m sure that
something will be left here when it’s over and you’ll be able to start all over
again.”
The train carried 82-year-old Gustav Neumann to Prague,
where he and hundreds of other poor souls assembled near today’s Parkhotel.
They spent the night trying to sleep on the cold ground. Early the next
morning, they were transported to Terezín. A few months later, Dĕdeček boarded
another train. It took him to Treblinka, where he was murdered immediately upon
arrival.
A short time later, my grandmother, Otilie Hellerová from
Kralupy, was standing in the same place near today’s Parkhotel, awaiting
transport to Terezín. From there, she was taken to a Polish camp called Izbica,
where the Nazis killed her.
More than twenty other members of our family – Hellers and
Neumanns – followed. Always, their last touch of freedom was lost at that gate
to hell, near Veletržný palác. Nearly 50,000 Czechoslovaks bid farewell to
Prague, and to the lives they had once known, at that entrance to horror.
For me and for many Czechs whose relatives passed through
this place, the area near Parkhotel is sacred ground. For us, it is as revered
as the monument in Lidice and as hallowed as the graves of heroes in Czech
history at the Vyšehrad cemetery. Yet today, it is identified only by a simple
plaque, one which is easily overlooked by Czechs and unknown to Prague’s
tourists.
Now, we are hearing, even here in America, that a shopping
center will be built on this sacred ground and that there will be nothing left
to commemorate the thousands of Czech victims of the Holocaust. This would be a
shameful, disrespectful act – I might even call it a crime. In my view,
regardless of the outcome of the current discussion, a true memorial – one
similar to the beautiful and haunting monument to the children of Lidice –
should be erected in the area. Only in this way will Czechs express their
sorrow and show that they will never forget their less fortunate fellow
citizens.
----------------------------
K uctění českých obětí
holocaustu
Bylo ráno 21. dubna 1942. Bylo mi šest a žil jsem na statku
v Kojeticích u Prahy. Měl jsem hlad a vešel jsem do kuchyně,abych se nasnídal. V tom okamžiku se mi však naskytl
nečekaný pohled. U dveří stál můj pradědeček, kterému
jsme říkali dědeček, v šedém obleku – takové oblečení se
na statku běžně nenosilo. Na zemi stál velký hnědý kufr.
Ještě podivnější byla žlutá šesticípá hvězda, kterou měl přišitou
na saku. Uprostřed bylo napsáno slovo, které jsem
před tím nikdy neviděl – Jude. Byl jsem zmatený.
brzy se zase uvidíme.“
Společně s matkou a našimi přáteli z vesnice,
Tůmovými, jsme nasedli do koněm tažené
bryčky a doprovodili dědečka na kojetické
nádraží. Ještě dnes mi v hlavě i v duši zní
poslední slova, která pradědeček řekl mojí
mamince:
„Postarej se o Otíka (to jsem byl já) a o sebe.
Určitě tu něco zůstane, až bude po všem a vybudete moct začít znovu.“
Vlak odvezl 82letého Gustava Neumanna
do Prahy, kde se on a další stovky ubohýchduší shromáždily na místě dnešního Parkhotelu.
Strávili tu noc, pokoušeli se usnout
na studené podlaze. Následujícího dne, brzy
ráno, byli transportováni do Terezína. O pár
měsíců později nastoupil dědeček do dalšího
vlaku. Ten ho odvezl do Treblinky, kde byl
ihned po příjezdu zavražděn.
Nedlouho poté stála na stejném místě, u dnešního
Parkhotelu, i moje babička Otilie Hellerová
z Kralup. I ona tu čekala na transport
do Terezína. Odtamtud ji pak odvezli do polského
tábora Izbica, kde ji nacisté zavraždili.
Více než dvacet dalších členů naší rodiny –
Hellerů a Neumannů – postupně následovalo.Všichni přišli o poslední zbytek svobody
v této bráně do pekla, u Veletržního paláce.
Téměř 50 tisíc Čechoslováků se tady, u toho
vstupu do světa hrůzy, loučilo s Prahou a se
svými dosavadními životy.
Pro mě a pro mnoho Čechů, jejichž příbuzní
prošli tímto místem, je okolí Parkhotelu
posvátnou půdou. Je pro nás stejně pietním
místem jako památník v Lidicích nebo hroby
hrdinů české historie na Vyšehradě. A přece je
dnes na tomto místě pouze prostá pamětní deska,
kterou místní snadno přehlédnou, a turisté,
kteří přijíždějí do Prahy, o ní vůbec nevědí.
Teď se dokonce až k nám, do Ameriky,
doneslo, že na tomto posvátném místěbude postaveno obchodní centrum a že tu
nezbude nic, co by připomínalo tisíce českých
obětí holocaustu. To by byl hanebný
a neuctivý čin. Snad bych jej mohl nazvat
přímo zločinem. Podle mého názoru, bez
ohledu na výsledek nyní probíhající diskuse,
by tu měl být vybudován skutečný památník
– podobný krásnému a naléhavému
pomníku lidických dětí. Jedině tak mohou
Češi vyjádřit svou lítost a ukázat, že nechtějí
nikdy zapomenout na své méně šťastné
spoluobčany.
Charles Ota Heller, autor knihy Dlouhá cesta domů
(Mladá fronta, 2011)Foto: Pavel Kuča